eTUL LLIA AN # #17

January 23, 2018 | Author: Anonymous | Category: N/A
Share Embed


Short Description

Download eTUL LLIA AN # #17...

Description

eeTULLLIA AN ##17 SPECIÁL O MARTIN NOVI WEBB BOVI

1

kdyby?“ otázek – ještě je mám), tak jsme nakonec vyrazili na jistě zatím nejdelší Reného šoférský výlet s několika kaskadérskými kousky, (naštěstí) nezdařeným pokusem o (nechutný) oběd, neopodstatněnou nedůvěrou v GPS, a tím pádem tak-tak příjezdem do Berlína. Z čehož vyplynulo, že když jsme dojeli k cílové citadele, stály tam už zástupy disciplinovaných, organizovaných německých příznivců hudby Jethro Tull. Ty jsme typicky česky nedisciplinovaně a neorganizovaně předběhli, ale uznejme OBJEKTIVNĚ, že to bylo trochu kvůli zpoždění, a navíc René někde vyjistil Martina Webba, což situaci částečně usnadnilo. A ta naděje pořád zůstávala. Načež jsme se rozešli, René zmizel a já se vmísil do davu. V čekání na koncert mě vyrušila sms od Reného, že Martin Webb mu sdělil, že místo Martina Barre bude hrát Florian Opahle, což mě docela dost zaskočilo. Florian je výborný, ale pokud jsem zatím viděl Jethro Tull, vždy hrál na kytaru Martin Barre. Říkal jsem si: „Tak interview se nekoná, a navíc Jethro Tull nebudou ti, které chci slyšet!“ Do toho se navíc začalo chystat na déšť. A ještě jedno navíc – předkapelová dvojice v čele se zpěvačkou Saori Jo byla z mého pohledu naprosto strašná – v jejich repertoáru jsem se špatně orientoval, jedna jako by nikdy nekončící píseň přecházela v druhou – prostě hrůza a pověstné cimrmanovské „nuda, nuda, šeď, šeď“ bylo plně namístě. A bohužel to kupodivu moc nezachránili ani muzikanti z Jethro Tull, kteří se k ní (pro mě opět kupodivu) přidali asi ve dvou věcech. Možná kdyby to bylo v divadelním sále…ale i tak – nevím, nevím. Potom jsem byl však přece jen odměněn. A to tehdy, když Jethro Tull začali hrát úvodní Nothing Is Easy a na místě kytaristy se objevil MARTIN BARRE! Tak to mě zaplavila vlna opravdové radosti a úlevy a na té jsem se vznášel až do konce moc pěkného vystoupení a nepokazil mi to ani přicházející – odcházející deštík, ani brebentící Germánka, kterou jsem ze slovanské pohostinnosti schoval pod deštník (sama se mi tam tetka nasáčkovala!) a zpoloviny mi prokecala milou a hlavně novou Hare In The Wine Cup. V tomto místě si dovoluji přidat sestavu (Ian, Martin, Doane, John, David – tedy nakonec opravdu současní Jethro Tull!) i celý set list a též upozornit na tradiční závěrečnou Locomotive Breath

WITH JETHRO TULL IN „HOLIDAY INN“ (?) IN BERLIN Zitadelle Spandau, Berlín, 22.7.2010 Nevím, kdy přesně – asi někdy na jaře 2010 mi René sdělil, že po úspěšně provedených emailových interview s Jonathanem Noycem a Andy Giddingsem a živém s Doanem, domluvili s Karlem v Yorku další rozhovor a „obětí“ neměl být nikdo menší než MARTIN BARRE! Martin s rozhovorem i místem činu souhlasil – to místo bylo vybráno na seznamu příštího turné jako (z našeho pohledu) nejoptimálněji položené – Zitadelle Spandau v Berlíně, kde měli Jethro Tull hrát ve čtvrtek 22. července 2010. Pokud Jethro Tull stojí za to jezdit do České republiky, stojí mi za to na ně chodit. Ale moje jediné zahraniční koncerty byly dvě dávné památné Budapešti 1986 a 1988. A protože Karel po Birminghamu a Yorku do Berlína jet nechtěl a René potřeboval někoho do party, řekl jsem si, že ho doprovodím a rozšířím svá dvě zahraniční „B“ po dlouhé době o třetí (tzn. Budapešť, Budapešť, Berlín). Postupně jsme probrali možnosti dopravy a ubytování a nakonec to dopadlo tak, že poté, co nám přišly vstupenky, jsme se dohodli, že pojedeme autem, které bude řídit René a v rámci hotelových slev (ovlivněných krizí turistického ruchu) také zamluví ubytování v hotelu. Tím hotelem z řady „levných“ se nakonec stal Holiday Inn (!), Berlin City-West, pokoj č.332!!! (Hotel se nachází v blízkosti Zitadelle Spandau, a tudíž skýtal naději, že se tam ubytují i Jethro Tull!!!) (Aneb parafráze citátu z 2DVD k 40. výročí skupiny – Martin Barre: „Ah, Holiday Inn, Room 332!“) Bohužel od jara do léta uplyne vždy hromada dní, a tak se bohužel stalo, že Martin si mezitím zlomil prst a vůbec se nevědělo, jestli v Berlíně bude hrát. Po všech mailech a urgencích to vypadalo spíš negativně, a tak René nakonec ani nevyhlašoval nějaké požadavky na fanoušky ohledně otázek, ale protože jsme měli (díky Renému) vstupenky, nahlášený a zaplacený hotel, domluvené auto, vypůjčenou navigaci, česká tmavá piva pro Doana (viz René eTullian č. 16) a hlavně (alespoň já určitě) jakousi naději, že vše se v dobré obrátí (pro jistotu jsem ještě vymyslel asi dvacet „co 2

s překvapivou krátkou citací skladby Teacher – já tam dokonce slyšel (nevím proč) i kousek dávné (jen koncertní) skladby Hard Headed General, z kteréhožto omylu mě po koncertě rychle vyvedl Martin Webb, se kterým jsme se ještě krátce potkali a já se tak mohl znovu ujistit (první návrh z mé strany padl již 2009 v Praze), že pokud mu pošlu otázky k interview, že na ně určitě odpoví (viz tento e-Tullian). Setlist: Nothing Is Easy, Beggar’s Farm, A New Day Yesterday, Life Is A Long Song, Serenade To A Cuckoo, Thick As A Brick, Songs From The Wood, Bourée, Hare In The Wine Cup, A Change Of Horses, Cross-Eyed Mary, Farm On The Freeway, The Whistler (M. B.), My God, Aqualung, Locomotive Breath (Teacher) – Žádné balony! Plni dojmů jsme se pak stavili v McDonald’s a probírali, jestli v hotelu Holiday Inn budou přespávat i Jethro Tull a zda by se plánované interview s Martinem Barrem mohlo přece jen uskutečnit. Chvilku jsme vartovali před hotelem, ale nic. Museli (?) jsme se minout! A tak jsme usínali s pocitem, že i když k interview s Martinem Barrem nedošlo, možná (?) „spíme“ ve stejném hotelu jako kapela. (Abyste to ale zase nebrali, až tak moc vážně… ta postel v poměrně dost super pokoji byla pro mě příliš exkluzivně měkká a ve mně ještě také dobublávala mcdonaldovská dvojitá káva – večer si nikdy nedávám ani malou! – takže Jethro Tull v Berlíně určitě NĚKDE spali, já v hotelu Holiday Inn, pokoj č. 332, skoro ne!) Asi v pět ráno jsme ten proslulý hotel opustili a vyrazili směr HOME. Sice bez interview, kvůli kterému jsme do Berlína jeli hlavně, ale zato s pocitem, že koncert Jethro Tull stojí vždy zato, a tedy i dalším zářezem na pažbě našich hudebních zážitků s nejlepší kapelou na světě*! *Je snad někdo proti? No proto! LM

INTERVIEW S JOHNEM EVANSEM (David Rees, A New Day # 15. květen 1988) Úplně na začátek. Příjmení zní John Evan nebo Evans? Evans. John Spencer Evans, abych byl přesný. V letech 1966/67 jste hráli s Ianem společně v John Evan Bandu, v roce 1970 tě požádal, aby ses opět připojil k Tull. Byli jste mezitím v kontaktu? Jo, bydleli jsme ve stejném domě! Po celé období, kdy jsem byl na fakultě, jsem udržoval konakt s Jeffreyem, který byl na Ústřední umělecké škole v Londýně. Já jsem přišel do Londýna v září 1968 na fakultu přírodních věd v Chelsea. On už byl v Londýně asi rok a obstaral si malou garsonku v Tremlett Grove a lidé, kterým patřila, vlastnili také typický, zanedbaný čtyřpodlažní řadový dům v severním Londýně v Kentish Town. Ian se přestěhoval z Lutonu, aby byl blíže centru Londýna …v té době myslím také vzniklo spojení s Terry Ellisem a společností Chrysalis a tak vystupovali sedmkrát týdně, vydělávali peníze atd. a Ian měl jeden z pokojů v onom domě v Kentish Town. Když jsem se rozhodl jít na univerzitu v Chelsea, nechtěl jsem bydlet v Chelsea – z důvodu zvráceného snobismu, ke kterému jsme tehdy všichni měli sklon. Myslel jsem si, no, nechci mít nic společného s těmi pitomečky, co chodí na farmaceutickou fakultu a nosí oblek. Budu jiný…budu typem Jamese Deana (= herecký idol teenagerů v 50. letech 20. století; tragicky zahynul při autonehodě) a budu nosit džínsy a bundu od Levi Strausse a každou noc zmizím a žít budu někde hodně daleko. Vůbec s nikým se nebudu přátelit a budu tajemnou postavou. A tak jsem si sehnal pokoj, který byl volný a přímo vedle Ianova. On v něm příliš času netrávil, a tak jsem ho moc nevídával – objevil se možná jednou nebo dvakrát týdně, když hráli v Newcastlu, Dundee nebo tak … Na univerzitě jsem rád předváděl světu, jak jsem hrozně dobrý, inteligentní a talentovaný a ustavičně jsem pracoval. Opravdu jsem rád každému dokazoval, že jsem schopen zvládnout všechny ty zkoušky a stát se kvalifikovaným lékárníkem a jít i dál a stát se výzkumným pracovníkem a stále nosit tu Levi bundu a být ještě 3

tajemnější a vydělat pakatel za objev léku proti exotickým nemocem! Ale vše šlo poněkud jiným směrem…

mě, že bych to měl udělat – tak jsem řekl OK, udělám to. A to by tak k tomu bylo všechno.

Poté, co jsi tak horoval pro studia, bylo to tedy něco jako náhlý zvrat připojit se k Tull? Ano bylo. Hovořil jsem o tom s několika členy sboru na fakultě a vzpomínám si na dlouhý rozhovor s mým studijním vedoucím Metcalfem, kdy jsem se ho ptal, co mám dělat. Řekl: „Podívej, je to pop music a je v tom hromada peněz …. zkus to na dva roky. Vydělej nějaké peníze a investuj je, kup si dům nebo něco a vrať se zpátky.“ V té době jsem byl ve druhém ročníku a dokonce jsem byl nejlepší při každé jednotlivé zkoušce s výjimkou farmaceutických právních věd, které mě ale i tak nezajímaly. Získal jsem všechny možné knižní odměny – víc knih, než jsem byl schopen unést. Bylo to skutečně trapné: každá roční cena pro prvního – pořád stejné jméno. Na pódium jsem stále chodil jen já. Po čase jsem si pomyslel „ta zvláštní věc zašla trochu příliš daleko!“ Ale řekl jsem si, že konečně jednou v životě jsem v něčem úspěšný díky svému vlastnímu úsilí. V každém případě Tull v té době udělali This Was, které mělo úspěch mezi undergroundovým publikem a dostalo se docela vysoko v žebříčcích po bluesovém festivalu ve Windsoru a ten je vynesl na první stránky novin. A pak tu bylo Stand Up, dobré album, které se zaslouženě stalo číslem 1 – to určitě všechno víte! …a pak začali dělat Benefit. Ian mi řekl, že by opravdu chtěli trochu změnit zvuk kapely; cítil, že by to potřebovalo přidat trochu kláves …různé věci jako varhany, klavír, mellotron – víte ty hrozné nástroje, které měly v sobě pásky a zněly jako něco ze dvacátých let minulého století. Odporné nástroje! V té době jsem začínal být trochu unavený z neustálé práce a vzpomínal na ty staré dobré dny, kdy jsem fakt trochu hrával…a řekl jsem si, že to zkusím, zajdu tam po škole, něco tam přitočím a tak jsem to i udělal. Pak odjeli do Německa a Ian mi odtud zavolal a řekl: „Podívej, chceme všechny ty nové věci hrát pódiově, ale nemůžeme je dělat bez kláves – šel bys do toho ty?“ Řekl jsem, že nad tím budu muset opravdu popřemýšlet a bylo to zrovna v období, kdy jsme to začali prodiskutovávat s lidmi na fakultě. Přesvědčili

Dokončil jsi někdy svá studia? Ne. Lituješ toho? No, můj život by byl jiný a já jsem teď dost šťastný – takže ne. Nebyl bych tam, kde jsem dnes, kdybych … mohlo to být lepší, ale mohlo to být i horší. Lituji, že jsem opustil John Evan Band a šel z Lutonu zpátky k mamce v roce 1967. Můj názor byl tehdy takový, že bych opravdu mohl být na universitě, získat vzdělání a udělat kariéru a rozhodl jsem se takhle. Bylo to snadné východisko, kvůli němuž svým způsobem cítím jistou lítost, protože ani Ian na to nikdy nezapomněl. Myslím, že byl zklamán tím, že jsem odešel – cítil to osobně, jako ztrátu loajality, čemuž docela dost rozumím. Ale nelituji, že jsem to zabalil na fakultě. Bylo by pěkné dodělat třetí ročník… Mohl bych dělat to, co dělám nyní, ale tam, kde je napsáno: „Ředitel: J. S. Evans“ mohlo být: „Ředitel: J. S. Evans, bakalář přírodních věd“! Pamatujeme si tě jako extroverta při vystoupeních s Tull, ale ve skutečnosti jsi docela nesmělý, ne? Pamatuji si první interview, které jsi dělal s New Musical Express – našli tě schovaného pod pianem, protože jsi ho nechtěl dělat! Pravděpodobně jsem šel z jednoho extrému do druhého … ano, bylo to to interview s Nickem Loganem. Nepřišlo ti obtížné připojit se ke skupině, která měla světovou popularitu na rozdíl od toho, kdybys úspěchu dosahoval společně s ní? Hm, jistěže to byl rozdíl! Udělal jsem zkoušky okolo velikonoc, takže v březnu – dubnu jsem byl ještě skutečným studentem a na konci dubna jsme se skupinou hráli … Long Beach Colisseum bylo tím opravdu prvním velkým vystoupením. Nikdy v životě jsem nebyl ve Spojených státech; ve skutečnosti jsem nebyl ani mimo 4

Anglii … nikdy jsem neletěl letadlem … a najednou přistáváš v Denveru v Coloradu! A to všechno je skutečnost … všechna ta obrovská auta … Ale poprvé jsem s nimi vyjel, když jsme dělali dvě vystoupení v Německu – měl to být určitý druh zkoušky, jak obstojím. To první se konalo v Norimberku – a to tedy byla zkouška! (povzdech! DR). Druhé bylo v Hamburku – předtím jsem nikdy neseděl v letadle a bylo kouzelné sledovat, jak to všechno funguje; a všechny ty věci byly zadarmo jako sáček proti nevolnosti, víte … a bezpečnostní karta! „Jo, tu si vezmu jako suvenýr!“ a tak dále. A pak vejdeš v Norimberku do hotelu skutečně špičkové úrovně, kde veškeré obložení je pravý dub. A já jsem na tom místě s obývací místností a kompletně vykachlíčkovanou koupelnou s mramorovou podlahou a nemohu tomu uvěřit. Vůbec jsem nechtěl ten pokoj opustit, protože to byl nejhezčí pokoj, v jakém jsem kdy ve svém životě byl. Myslel jsem si, že už se nikdy do podobného nedostanu a že to musí být něco opravdu speciálního. Poprvé ve svém životě jsem se nekřesťansky opil – poprvé a pak ještě mnohokrát – tak jsem byl nadšen. Docela jsem zcvoknul a drželo mě to týdny – bez přestání jsem mluvil, dělal jsem a říkal bláznivé věci a přespříliš pil – to byl život! Překlad: LM

palcem. Náhle, když končilo Living In The Past, přiběhl Ian k fotografům, ukázal a kývnul na mě a řekl: „Martine, pojď sem…“ Krííste Pane! Život mi proběhl před očima – uvažoval jsem, jestli jsem, aniž bych si to uvědomil, nepoužil blesk nebo zda jsem nestál na špatném místě atd. atd…. [Dramatická pauza…] Ve skutečnosti Ian řekl: „Martine, mohl bys mi udělat vážně velkou laskavost, přišel bys na pódium a nafotil nějaké snímky s Martinem a Doanem?“ O tom se nediskutuje, že?? Takže jsem to oběhl bokem, skrz ochranku, po schodech zezadu na pódium a objevil se před dvěma tisíci diváky. Martin Barre okamžitě řekl: „Martine, chytni kytaru – další skladbu hraješ ty!“ Ale já naštěstí toho malého rošťáka znám příliš dobře na to, abych mu naletěl. Výmluvným gestem na mne také ukázal, když poučoval manažera produkce Chrise (Archera), aby pohlídal jeho láhev vína… A tak jsem podle instrukcí začal fotit Martina a Doana, přestože jsem byl velmi zmaten. Po dvou písních využil Ian kytarového sóla k tomu, aby se u mě na chvíli zastavil na boční straně pódia a vysvětlil, že je to kvůli živému DVD z vystoupení na jazzovém festivalu v Montreux 2003, které má vyjít, a že potřebuje nějaké speciální fotografie na obal a přílohu – obzvláště, pokud jde o Doana, který bývá pro „úvodní-třipísňové“ fotografy ukryt za svou bicí soupravou. Ian řekl, že smím fotit celou show a chodit po pódiu kamkoli – „poprvé a provždy také naposled!“ Wow. Tak to bude parádička teď, když mám digitál – před pár týdny bych musel říct: „Iane, bohužel mi došel film…“ A vlastně – po dvou písních jsem si v poloze skrčence najednou uvědomil, že mi Ian nakukuje přes rameno: „Ááááá“, vzkřiknul, „ty ses dal na digitál! Takže teď už žádné výmluvy, Martine!“ Jo Iane, v pohodě…! Mezitím zbytek týmu A New Day, který se na nádvoří statečně snažil zabránit zřícení stánku s pivem tím, že se o něj opíral za použití půllitrů piva jako přídavné zátěže, byl také zmaten tím, proč hlavní

Vodní zámek Klaffenbach u Chemnitz, Německo, 8/6/07 AND #91 Jak to viděl, slyšel a fotil Martin Webb: A tak jsem stál před pódiem na plácku pro fotografy společně s místním tiskem, vyzdoben svým oficiálním fotopasem a poslouchal od pořadatele Alexe tak dobře známý seznam pravidel – fotit pouze u tří úvodních písní, bez blesku, nevstupovat za vymezený prostor atd. Nastoupili Ian a Martin k bluesové Some Day The Sun Won’t Shine For You, následováni zbytkem kapely (Doane, John a David) v temperamentní Living In The Past. Jeden po druhém mě chlapi zaregistrovali, když jsem na ně mířil svým novým Canonem EOS 400D s objektivem f2.8 28-105 mm a vesele kvitovali přítomnost A New Day úsměvem a zdviženým 5

ffotograf časopissu na pódiu mává m svým noovým přepychoovým oobjektivem před bubeníkem. Tak kže se přirozeněě snažili přijít věci na kkloub. D Dřepěl jsem přřed Doanem, když k tu zazvonnil můj mobil.. Na kkratičkou chvilkuu jsem si pomysslel, že by bylo ssenza odpovědět jim – pak mi ale došlo, že by to by yla jedna z nejm méně moudrých věcí, kkteré jsem kdy v životě, už tak k zaneřáděném hromadou kopaanců, uudělal – urychlenně jsem ho tedy vypnul. v

6

7

Ke konci se Ian opět krátce zastavil a řekl, že si právě uvědomil, že nemá promo foto současné sestavy – mohl bych jedno udělat po vystoupení? Ehm, dobrá Iane. Takže po přídavku se všichni dali dohromady a Ian řekl: „Tak jo, Martine, kde nás chceš?“ Samozřejmě jako mistr profesionál jsem neměl absolutně žádné ponětí – ale byla tam zeď s nějakým břečťanem a tak jako blesk jsem je před ni šoupnul. Když mluvím o blesku, do té doby už se setmělo, a když jsem je stavěl do řady, stěží jsem viděl přes hledáček. Udělal jsem první snímek, vystrčil hlavu od fotoaparátu a zeptal se: „Byl tam blesk?“ Ian sebral veškerou trpělivost a jako učitel, hovořící ke svému opakovaně chybujícímu žákovi mi řekl: „Martine, proč si to nekontroluješ…?“ Ach jo, stále zapomínám, že mám digitál. Na displeji to vypadalo fajn, tak jsem udělal ještě pár obrázků a až později si uvědomil, že jsem zapomněl sundat sluneční clonu a tím vytvořil kruhový stín ve spodní části fotografie. Také jsem si nestihl všimnout, že Martin Barre stále drží svůj bílý ručník. Pěkný blbec. (Ne Martin s ručníkem, Martin s foťákem.) A teď…Jsem si jistý, že mnohé z vás zajímá, jaké to je být na jednom pódiu s Jethro Tull. No, musím připustit, že vystoupení jako takové šlo většinou mimo mě, protože přes svůj hledáček jsem viděl především to, co by mohlo být jakýmsi rozšířeným výukovým kurzem na bicí. Ale bylo opravdu zvláštní, jak to tam nahoře znělo tiše – trochu jako byste poslouchali CD přístroj s hlasitostí na čísle šest. Bylo možné perfektně si povídat s chlapy, aniž byste museli zvyšovat hlas – opravdu. V průběhu jedné mé konverzace s Doanem vlevo na pódiu jsem měl obavy, že by ji mohli slyšet i diváci. Bylo i super zábavné vidět publikum – a snad také bonus pro kapelu tím, že to bylo venkovní vystoupení za červnového soumraku a ne vystoupení v hale s oslepujícími reflektory – a také pocítit, jaké to je hrát pro tolik lidí. Hmatatelný byl rovněž pocit profesionality, týmové práce a i radosti na pódiu. V historii nemnohých výsad, kterých se mi dostalo díky spolupráci s A New Day, tahle byla skutečně tím opravdovým vítězem.

Jak to viděl a slyšel David Rees: Pro mě i Terryho (Terry The Innocent – velký britský fanoušek Jethro Tull a přítel Davida Reese) bylo nečekaným bonusem, když jsme škodolibě sledovali, jak byl Webby předvolán na pódium, aby fotografoval. Nebyli jsme si úplně jisti, co se děje, ale ukázalo se, že Ian Anderson špionsky sledoval Martina a jeho nový teleobjektiv a došel k závěru, že to není jen „z radosti, že ho vidí“, ale že skutečně investoval do řádného fotoaparátu, kterým může fotit napolo povedené fotky. A to jsme se nařehtali při pohledu na Webbyho obličej, když si uvědomil, že konečně po letech a letech žebrání o fotopasy a klamavého předstírání, že je cosi jako fotograf, ho málem prokoukli. Špičkové. Jak by objasnil, že nezvládnul udělat jednu dobrou fotku – při perfektním nasvětlení a možnosti vstupu téměř kamkoli na pódiu – z těch tří až čtyř set, u nichž byl spatřen, že je fotí? Přirozeně my, jeho přátelé, jsme ho uvítali slovy útěchy a povzbuzení, když se s námi po představení setkal předtím, než se kvapně odebral na hotel, aby si převlékl slipy a zchrupnul si. Ve skutečnosti tomu tak nebylo – Ian Anderson nám poručil skvělé jídlo v jediné curry restauraci ve městě – ale nebudu se o tom šířit, ať to nezní jako škodolibost… Později jsme se dozvěděli, že Ian chtěl použít fotografie pro chystané DVD, ale dodatečně Martinovi vysvětlil, že se namísto nich rozhodli pro snímky z dřívějšího materiálu. Jasně – takhle se to dělává a navíc to byl od Iana velmi diplomatický způsob, jak říci: „Sorry Martine, tvé fotky byly sračka. Opět.“ Vodní zámek Klaffenbach u Chemnitz, Německo, 8/6/07 Jak to viděl a slyšel René Aujeský: 8. června 2007 jsme se vypravili na koncert Jethro Tull do Chemnitz společně s Karlem Brychtou, Vlaďkou Pekárkovou, Leou Melníkovou, Petrem Štramberským, Pavlem Pudilem a Davidem Pytlíkem.

8

mnitz Po příjeezdu do Chem jjsme se zúčastniili zvukové zkouušky, c pro mě byl ddo té doby absollutně což n největší zážitek. Po zvukovce jjsme s se dostali k Ianovi a jeho b bodyguardovi, kkterý nás ale oddmítl, a to i poté, kdyy jsme ho obsessivně n následovali až nna hotel! Před brranami nádhernného v vodního zámkku zůstal K Karel, k kterému se neepodařilo dostatt do a areálu s fotoaparrátem, a tak jsem m se p poprvé, a douffám naposledy, stal f fotografem s maalým digitálem. Krátce poo 20. hodině přiichází na pódium m Ian a Martin,, aby oodstartovali konccert písní Somed day The Sun Woon’t Shine For Y You a ppoté Living In T The Past, ktero ou už zahráli v kompletním noovém ssložení, tedy s D Davidem Goodierrem a Johnem O O’Harou, poprvéé pod hhlavičkou Jethro Tull! Po třetí sskladbě Jack In The Green, jseem si všiml, jakk Ian m mává na fotograafy, respektive na jednoho z nnich. V ten mom ment jssem se docela oobával, abych neebyl vyveden, jeelikož jsem pár ffotek ppořídil s bleskem m. Na pódium přišel p Martin W Webb z A New Day m magazínu. Byl to veečer ve znamen ní premiér, Paveel Pudil se konnečně ddostal na svůj pprvní koncert Jeethro Tull, Gooddier s O’Harou hráli ppoprvé pod hlaavičkou Jethro Tull, a také poprvé zaznělyy na kkoncertech dosuud stále ještě neevydané skladbyy, The Donkey And T The Drum, Marrtinova skladba After You, Affter Me a Ameerica, kkterou si Ian vvypůjčil od Leo onarda Bernsteina. Kapela roovněž zzahrála i jednu sskladbu z Ianovy y sólové tvorby,, The Water Carrrier, kkterou následovaalo koncepční Th hick As A Brick. Po Bouréée následovaly nepříliš n často hrrané Sweet Dreaam a N Nothing Is Easy.

Závěr konceertu byl očekávatelný, zazněly notoricky znám mé y, Aqualung v orchestrální o pod době, My God, Budapest a jak ko hity příd davek Locomotiv ve Breath.

he Sun Won’t Sh hine For You, Liiving In The Passt, Setllist: Someday Th Jackk In The Green, The Donkey An nd The Drum, Th he Water Carrieer, Thicck As A Brick, King’s K Henry Madrigal, M Fatma an, Bourée, Sweeet Dreeam, After You After A Me, Nothin ng Is Easy, Aqu ualung (orchestra al vs.),, America, My God, G Budapest, Locomotive L Brea ath

9

om jsem Jethro Tull párkrát sly yšel na rádiu BB BC ve vysíláních, Poto kterrá pak byla vyd dána jako speciáální bonusy na remasterovanýcch CD atd., ale v telev vizi jsem je viděěl poprvé v pořaadu „Top Of Th he Pop ps“, kdy hráli Living L In The Past. Svoji reaakci jsem popsal v prrogramu k turné Crest Of A Knavve následovně: „Nááš fanoušek začáátečník netrpěliv vě čekal před televizí na ,Top Of O Thee Pops‘, aby sh hlédl, jak ta sku upina Jethro Tu ull ve skutečnossti vypadá. Šok byl tééměř tak veliký ý, jako ten po prvním poslech hu hud dby. Celou obrazzovku zaplňovaalo stvoření s vy yvalenýma očim ma, grim masami ve tváři, ošuntělé a před devším vlasaté, které k bylo pravým m opak kem toho, jak by měla vypadat v popov vá hvězda. Prro adolescentního cho ovance tradiční střední školy, kde k krátké vlasy, gance a uniform mita byly zákonem, bylo zhnusen ní vyjádřené jeh ho eleg matkou potvrzením m toho, že to je to o, co hledal. Nejjen že hudba by yla fanttasticky originállní a oživující, ale ten úleťák, který ji hrál, by yl nebezpečnou hrozbo ou pro morálku národa. Obrázek k byl kompletní – udbou a ovliv vnitelný teenager byl nadmírru image ladila s hu ovliivněn.“

ROZ ZHOVOR S MA ARTINEM WE EBBEM MARTINIINTERVIEW Z Zde je pár otázekk, na které odpov vídá jeden z „nejjdéle sloužících““, nnejhezčích (ženyy na kocertech Jeethro Tull to tvrddí) a nnejzasloužilejšíchh fanoušků Jethrro Tull p pan Martin „Olld Webby“ Web bb neboli … D Dělal jsi někdy iinterview typu „fanda fandovii“? N Ne. Dělal jsem innterview pro noviny*, ale ne proo fanzin. Proto ttohle bberte jako světoovou exkluzivitu u. Ale jen z tohho důvodu, že bby to m možná nikoho jinného nezajímalo o… [[* Připojeny 2 přříklady] IIan nedával ve šškole pozor, kdy yž byl námětem m původní Jethrro T Tull. Ty ano? A líbí se ti název Jethro Tull? A Ano, ve škole jsem pár roků stu udoval historii a věděl jsem, kdoo byl ppůvodní Jethro Tull. Nyní je těžké zaujmouut objektivní postoj k tomuto jménu, protože jsem ho h tolikrát četl a slyšel. Ale opravdu ssi vzpomínám, žže v roce 1969 to bylo jménoo, které se vryloo do ppaměti, protože bbylo neobvyklé.

yšel jako první a stal ses okam mžitým Kteerou píseň jsi sly fano ouškem? My Sunday Feeling,, protože to bylaa první skladba na n This Was, cožž bylo o první album, které k jsem si půjččil / koupil.

K Kdy jsi poprvé ččetl / slyšel o Jeethro Tull? Neb bo jsi je nejprvee sslyšel v rádiu / vviděl v televizi? Co bylo počáteečním impulsem m k tomu, abys začal skupinu sled dovat? S Starší sestra méhho kamaráda zze školy měla album This W Was, takže jssem si je pposlechl, abych zjistil, co je too za novou skuppinu, o které nneustále mluví, a pak jsem si ddesku sám kkoupil. Ale kkromě obalu naa This Was jssem jsem neviděěl žádné jiné ffotky skupiny.

Vyrrůstal jsem na Beatles, B ale v roce 1969 jsem horoval h pro bluees, zejm ména pro Johna Mayalla a Ericaa Claptona. Takžže jsem byl dobřře obeznámen s blueso ovým stylem – ale Jethro Tulll nebyli podobn ni ničeemu, co jsem předtím p kdy sly yšel. Vlastně jseem si po prvním m posllechu alba sestry y mého přítele nebyl n jist, jestli se s mi opravdu líb bí – alle bylo pro mě dostatečně pouttavé, abych si ko oupil svůj vlastn ní exem mplář a vytrval a po několika dalších d přehránícch zjistil, že jsem m v to om až po uši. Můžeš co nejpřesn něji, jak je to jen n možné, popsa at, kdy a kde jsi pop prvé viděl Jethro Tull živě (pro o všechny české fanoušky, kteřří

10

bláznil. Vzpomínám si, že párek individuí vstal a začali vyvádět, pouze aby zjistili, že píseň trvá okolo osmi minut, takže po této době byli vyčerpáni a v obrovských rozpacích. Až v sedmdesátých letech se publikum začínalo hrnout dopředu k pódiu a i to až ke konci představení (tedy v Anglii – jsem si jistý, že Italové a Američané šíleli už hned od začátku). Mimochodem – na koncertu v Budapešti 1986 jsem nebyl. Moje první východoevropské / maďarské vystoupení byl EuroWoodstock (Budapešť) v roce 1994.

měli možnost naživo je vidět v bývalém východním bloku až v roce 1986 v Budapešti)? (Mimochodem – byl jsi tam tehdy?) Moje první živé vystoupení se konalo 20. října 1969 v Guildhall v Southamptonu. Bylo mi patnáct. (Ty brďo, tak tady můžu jen tiše a upřímně závidět! Mně bylo šestnáct a až moc živě nám vyhrávaly ruské balalajky!) Většina českých fanoušků něco z toho vystoupení viděla, protože bylo nafilmováno pro německý televizní pořad ,Swing In‘, který se objevil na bonusovém disku DVD 40 Years Of Jethro Tull. Mám silnou vzpomínku, jak kameramana, který sledoval Iana po pódiu, zkoušel Ian lechtat flétnou mezi nohama. Přestože vystoupení je na disku černobílé, mohu fanoušky ujistit, že naživo v koncertní hale bylo v barvách. (Ach jo, má to tak někdo štěstí!) Šel jsem na ně se třemi kamarády ze školy. Naše místa stála pět shillingů (ekvivalent k € 0.25) a byli jsme skoro vzadu, protože jsme si nemohli dovolit nejdražší vstupenky 7/6d ( = sedm shillingů a šest pencí = € 0.37). (No a jo, studoval jsem to DVD a zastavoval obraz na záběrech do publika – ale nemohu přijít na to, která z těch šedých skvrn bych mohl být já…) Skupinou, která tehdy začínala, byl Terry Reid Band a vzpomínám si, jak mi připadali hlasití. Předtím jsem viděl popové koncerty – první skupinou, kterou jsem kdy viděl, byli Gary And The Pacemakers – ale tohle byl můj první heavy rock / bluesový koncert. Dále vystoupili Savoy Brown, jejichž zpěvák Kim Simmonds byl nemocný, takže předvedli jen bluesové instrumentálky. A konečně samozřejmě Jethro Tull, kteří hráli pravděpodobně okolo sedmdesáti minut. Skupinu tvořili Ian, Martin, Glenn a Clive – John se ještě nepřipojil. Připadalo mi, že jsou fantastičtí. Moje nejsilnější vzpomínky se vztahují samozřejmě k Ianovi, který byl ve své výstřednosti skvělý a mezi písněmi klábosil ostošest, a ke Glennovu bláznivému hippy tanci při skladbě Fat Man. Nepamatuji si všechny písně, které zazněly, ale vzpomínám si, že jsem byl překvapen, že neuvedli Living In The Past, což byl právě velký singlový hit – ale zahráli Sweet Dream, který byl vydán před několika dny. Další vzpomínkou, která se může zdát zvláštní pro rok 1969, je to, že publikum v průběhu celé show sedělo, přestože Ian na pódiu

Co sis tehdy myslel o docela rychlé změně z bluesové skupiny v eklektickou? Nesdílel jsi názor Johna Peela, že? (Z našich předchozích materiálů jistě víte, že DJ John Peel byl vekým propagátorem Jethro Tull – ale pouze do vydání alba „Stand Up“.) Tím, že jsem neviděl skupinu živě v roce 1968, neměl jsem v sobě (tehdy) tu správnou loajalitu vůči Micku Abrahamsovi, kterou bych jinak možná měl. A tak přestože This Was bylo první Tullovské album, které jsem si koupil – protože tehdy bylo jediné, které bylo k dostání! – byl jsem docela rád, že se hnuli od blues. Když jsi tak mladý, jsi mnohem více přístupný změnám a novým nápadům. Přitom ale, některé nahrávky na Stand Up byly ještě docela bluesové, například A New Day Yesterday, takže to nebyl zase tak úplný šok. Kdo z tehdejších britských a světových novinářských recenzentů byl největším podporovatelem Jethro Tull? Nick Logan? (I když už nepíše recenze, bylo by možné někdy v budoucnu v časopisu A New Day udělat s Nickem Loganem rozhovor s názvem „An interview with an interviewer“)? Docela jsem dříve záviděl Nicku Loganovi z časopisu New Musical Express (NME), protože nejen, že dělal rozhovory a psal recenze o Jethro Tull, ale jezdíval s nimi i na americká turné. Logan byl bezpochyby jedním z největších britských mediálních podporovatelů Jethro Tull, následován byl Chrisem Welchem z časopisu Melody Maker (do té doby než úplně smetl A Passion Play).

11

Logan se nakonec stal šéfredaktorem NME a poté se stal důležitým vydavatelem (časopisy Smash Hits, The Face, Arena). Před mnoha lety odešel do důchodu jako velký boháč, ale pár let nazpět poskytl rozhovor novinám The Guardian. http://www.guardian.co.uk/media/audio/2009/mar/06/medi a-talk-extra-podcast-nick-logan-arena. Když jsme v roce 1988 plánovali video 20 Years Of Jethro Tull, navrhl jsem společnosti Chrysalis, že Logan by byl vhodnou osobou pro interview. Jen protáhli obličeje a zakroutili hlavami. Usuzuji z toho tedy, že v hudebním byznysu asi nebyl moc oblíbený…

možná vysvětluje, proč mi album nepřipadlo tak komplikované jako některým fanouškům a mnoha recenzentům. (A Passion Play živě v roce vydání?! Neskutečné!!!) Moje reakce u většiny alb ze sedmdesátých let byla „Hmmm – ještě si nejsem jistý…“ Ale je to tím, že Ianovy písně nejsou jednoduché a vyžadují nějakou dobu, abys je opravdu vstřebal a ocenil. I proto přetrvávají tak dlouho a pro svou hloubku a osobitost neznějí zastarale. Jaké byly tehdy hlavní rozdíly mezi studiovými alby a živými koncerty a myslíš, že tyto rozdíly (pokud nějaké byly / jsou) stále existují? Myslím, že studio dovoluje používat všechny formy složitostí i jemných nuancí, které nemohou být zopakovány při živém představení, částečně kvůli technickým obtížím a částečně kvůli očekávání publika, jelikož živé provedení umožňuje skladbě, aby se rozrůstala a dozrávala – dvěma dobrými příklady by mohly být My Sunday Feeling a Living In The Past, které byly v devadesátých letech přearanžovány a jsou tak mnohem efektnější. Tohle je jedna z báječných věcí na Jethro Tull – nereprodukují pouze desky, experimentují a zkoušejí spoustu různých verzí – např. skvostné orchestrální přearanžování skladby Aqualung, které obsahuje úsek s názvuky hudby Středního východu.

Mohl bys (co nejvíce) popsat své teenagerovské pocity poté, co jsi se dozvěděl, že vyjde nová deska Jethro Tull, a poté, co sis ji koupil a poprvé přehrál? Vzpomínám si, že jsem v roce 1970 byl unešen, když má místní prodejna desek měla ve výloze plakát propagující Benefit. Vtrhl jsem do obchodu, abych si ho koupil, bylo to však jen kvůli tomu, že měl vyjít až za dalších pár týdnů. „Ale v rádiu už z toho něco hráli…“, řekl jsem naivně! (Plakát propagující vydání Benefitu?! To jsou šoky!!!) Když vyšel Aqualung, bylo to v pondělí a byl jsem ve škole. Přes den jsme neměli dovoleno opustit prostory školy. Vykradl jsem se o polední přestávce, celou cestu do obchodu i zpět utíkal, aniž by mě kdo spatřil. Po škole jsem celou cestu domů běžel, abych si desku mohl pustit, nepomyslel jsem přitom na nějakou svačinu, domácí úkoly atd. Mnohé z písní jsem viděl týden předtím (PŘEDTÍM?!) ve Winter Gardens v Bournemouth (zvláštní je, že album bylo vydáno v průběhu turné), kde jsem si myslel, že Aqualung je nejohromnější píseň, jakou jsem kdy slyšel a tak jsem se na album opravdu těšil. Nebyl jsem zklamán. A naopak, když v roce 1973 vyšlo A Passion Play byl jsem na dovolené na chalupě ve Walesu, kde nebyl žádný gramofon. Koupil jsem si album v den vydání (!!!), ale nemohl jsem si ho přehrát. A tak jsem strávil týden studováním textů před tím, než jsem slyšel hudbu (přestože jsem ji vlastně jednou slyšel živě ve Wembley Empire Pool v červnu 1973, ještě než byla vydána na desce), což

Viděl jsi hodně živých vystoupení Jethro Tull. Mohl bys vyjmenovat alespoň tři z nich, která Ti ze zvláštních důvodů zůstala v paměti? A který je tvůj nejsilnější zážitek vůbec? Popravdě řečeno nemám potuchy kolik koncertů Jethro Tull nebo sólových koncertů Iana Andersona jsem viděl. Od roku 1969 jsem nepromeškal jediné britské turné skupiny (Teda …!), v raném období jsem však chodil jen na jedno představení z turné (No i tak …!). Bylo to ale až v roce 1977, kdy mi napadlo, že bych mohl chodit na více než jedno. Takže společně s faktem, že Tull neměli v letech 1975 a 1976 v Británii turné, jsem je do roku 1977 viděl jen šestkrát. Ale od poloviny osmdesátých let, kdy začala osádka A New Day cestovat do zahraničí, jsem byl v průměru na deseti koncertech 12

ročně (někdy i více), takže typuji, že to musí být dobře přes dvěstěkrát. No těpic! Jsou některá představení, u kterých bych rád řekl, že jsou opravdu památná, ale ve skutečnosti si z nich ani moc nepamatuji. Pokud bych neviděl pořad „Swing In“, nedovedl bych ti říct, že Ian měl při onom vystoupení v roce 1969 v Southamptonu spíše svůj šedozelený kabátnež ten červeno-černý. A kromě filmu Hare Who Lost His Spectacles, jedinou pasáží z A Passion Play, kterou si dovedu živě vybavit, je ta akustická „All of this and some of that’s the only way to skin the cat“ – protože byla šokem uprostřed trochu zmateného a utlumeného heavy rocku (zvuk ve Wembley nebyl nikdy dobrý). Na druhé straně si pamatuji opravdu dost z pódiového předvedení Thick As A Brick ve Winter Gardens v Bournemouth. Seděl jsem ve třetí řadě – nejblíže, co jsem kdy byl – a v průběhu Martinova sóla, přešel Ian na mou stranu pódia, opřel se o reprobednu a jen upřeně hleděl do publika – velmi znervózňující pro teenagerovského fanouška.

Ianem Andersonem pozván, abych fotografoval celý koncert (ne pouze první tři písně) na pódiu!!! (Karlíčku, co Ty na to?)

Ale abych odpověděl na tvou otázku – tady jsou tři vystoupení, která se mi obzvláště vryla do paměti:

Ale nech toho – myslíš, že nemám nic jiného na práci? Za chvilku je v televizi fotbal. Pokud by přídavek zahrnoval kompletní A Passion Play, pak bych byl spokojen. Ale – můj set list snů by nezahrnoval Bungle In The Jungle, Farm On The Freeway ani Heavy Horses (pokud by ovšem, tak jako v Royal Festival Hall 28. května 2008, kde na bicí hostoval Barrie Barlow, nebylo zajištěno, že Heavy Horses kompletně skončí po čtyřech minutách místo původních osmi…) (Tož strýcu, tady už bych tak moc nesouhlasil…)

21. června 2008, Loket nad Ohří, Česká republika Tohle vystoupení neuvádím pouze pro to, že vaši čtenáři jsou z České republiky – je to opravdu jedno z mých nejoblíbenějších vystoupení Jethro Tull vůbec. Prostředí bylo nádherné, s hradem shlížejícím na pódium pod širým nebem, v dokonalém přírodním amfiteátru a scenérie se stala ještě více uchvacující, když slunce zapadlo a hrad byl osvětlen. Byl to vůbec perfektní den, kdy jsem se hodně nasmál u stánku s tričky, kde jsem pomáhal Tomu The Swagmanovi (Lynchovi) a potěšil se ze setkání s mnoha členy českého fanclubu Jethro Tull. Jestliže bys měl možnost sestavit svůj set list snů pro koncert Jethro Tull, které písně / skladby by na něm byly?

29. ledna 2002, Kelly’s Bar, Leamington Spa, Anglie Tohle bylo při krátkém srazu původní sestavy z roku 1968, natáčeném pro DVD Living With The Past. Dlouho jsem se kamarádil s Mickem Abrahamsem a mnohokrát jsem viděl jeho Blodwyn Pig, ale nikdy jsem ho neviděl hrát s Jethro Tull. Byla to zvláštní výsada být při tom onoho dne. Hráli jen tři skladby, ale každou třikrát, takže jo, devět skladeb – pravděpodobně stejný počet, jaký hráli při mnoha vystoupeních v roce 1968.

Zdá se mi, že hudba Jethro Tull byla vždy hudbou hlavně pro chlapy. Myslíš si to také a jestliže ano, proč? Je to smutné, když tvá pozornost během tak oblíbených kousků jako jsou Bungle In The Jungle, Farm On The Freeway a Heavy Horses začíná bloudit sálem a zjišťovat, že tam není více přitažlivých mladých dam k omrknutí. Ale tak to bylo vždy – atraktivních mladých dam k omrknutí nebylo mnoho v roce 1969 ani 1973 ani…kdykoliv. Někteří lidé mohou tvrdit, že zčásti to spočívá

3. června 2007, vodní zámek Klaffenbach, Německo Tohle vystoupení se konalo na nádvoří malebného německého zámku, který by byl dost nezapomenutelný i sám o sobě. Ale důvod, že je to jeden z mých nejsilnějších zážitků s Jethro Tull je ten – jak jsem v plné šíři popsal v časopisu A New Day #91 – že jsem byl

13

v intelektuální šíři a hloubce hudby Jethro Tull, s nimiž se prostě velké procento ženské populace nebude zatěžovat. Ale to by ženy ponižovalo. Skutečným důvodem je to, že každý jednotlivý člen Jethro Tull byl vždy škaredý.

snaží vtěsnat interview do svého harmonogramu, jestliže o ně požádáme. Je opravdu neuvěřitelně vytížený a Jethro Tull Ltd. vede, aniž by k tomu potřeboval manažery. Což obnáší spoustu odpovědnosti a sem tam i hromadu stresu. Takže jsem byl svědkem okamžiků, kdy naštvaně sjel promotéry, osádku a kteréhokoli dalšího nešťastníka, který mu zkřížil cestu (včetně fanoušků – i českých, bohužel), jestliže věci neměly tu úroveň, kterou vyžaduje jeho profesionalita. Bývají dny, kdy jeho soustředění na momentální práci způsobily, že kompletně zasklil mě i Davida Reese (David Rees – viz dále.). No ale, žádný problém – i tak jsme pravděpodobně právě odcházeli do baru. A byly zase jiné dny, kdy nás po koncertě pozval na curry a znovu předvedl, že umí být tím nejzábavnějším chlapíkem na světě a stejně tak znepokojivě inteligentním. A nejen, že byl vstřícný k A New Day – tolik muzikantů, se kterými jsme hovořili, zvláště ti mladší, se rozplývali nad tím, jak vůbec nešetřil svým časem při tom, když jim pomáhal pochopit hudební byznys, stejně jako hudbu samotnou a dával jim příležitost hrát a natáčet na své vlastní náklady. Stručně řečeno, Ian Anderson nestrpí hlupáky, ale pokud respektujete jeho profesionální pozici frontmana skupiny, která přitahuje pozornost a zájem a je velmi vytížená, a zvolíte správný čas ke kontaktu s ním (např. ne deset minut před vystoupením, kdy na poslední minutu dolaďuje nějaký zádrhel se členem kapely), pak je tu pravděpodobnost, že k vám bude přinejmenším zdvořilý a pravděpodobně dost laskavý a vtipný. Martin je jedním z nejpříjemnějších lidí na světě. Je obrovsky pyšný na hudbu Jethro Tull, a proto v kapele také zůstal, i přesto, že před pár lety byla situace velmi komplikovaná, jako kdo ve skupině bude atd., když všechen sólový a orchestrální materiál se prolínal s Jethro Tull jako rockovou skupinou. Martin má velký cit pro suchý humor a rád lidi vytáčí – občas si teprve po několika minutách uvědomíš, co vlastně řekl! – a velmi pohrdá rockovými hvězdami – pozéry; nejdůležitějším ze všeho je pro něj hudba a cvičí každý den. Je také velmi inteligentní, ale velmi realistický. V hudebním byznysu nenajdete nikoho, kdo by neměl rád Martina Barre.

Která sestava Jethro Tull byla / je Tvá oblíbená a proč? Které období v kariéře skupiny upřednostňuješ? Úžasnou věcí na Jethro Tull je jejich dlouhá existence. Já mám sklon dívat se spíše dopředu než zpět – takže právě teď jsem více nadšen vystoupeními z roku 2011 než myšlenkovými návraty ke konkrétnímu období v minulosti. Ale pokud by na mě naléhali, musel bych říct, že z hudebního pohledu mými oblíbenými sestavami jsou tyto: 1969-70 (Anderson/Barre/Cornick/Bunker) a 1971-75 (Anderson/Barre/Evan/Hammond/Barlow) – perfektními Jethro Tull jsou pro mě ti na EP Life Is A Long Song (Jo, jo!) – plus z nostalgického pohledu, cest časopisu A New Day do zahraničí‘ sestava 1995 – 2007 (Anderson/Barre /Perry/Giddings/Noyce). Měl jsi spoustu příležitostí setkat se a hovořit s mnoha bývalými i současnými členy Jethro Tull. Myslíš, že někteří jsou po všech těch letech Tvými přáteli? Hmmm…spíš známí než přátelé. S některými se vídávám častěji než s jinými a s některými chodím na drink (nebo tři). Řekl bych, že s nikým z nich si neposíláme přání k vánocům, ale ve skutečnosti to není pravda – jsou někteří, od nichž je dostávám. Jsem velmi zadobře s mnoha bývalými i současnými členy a u většiny z nich mám i jejich telefonní čísla (včetně Ianova – odpověď je ,ne‘) – ale já nejsem typ vlezlého chlapa a nedovolil bych si přeceňovat vztah mezi hudebníkem a spoluautorem fanzinu. Osoba, se kterou mám největší kontakt – od mailů, textovek, po setkání u drinku v Londýně – je houslistka Anna Phoebe, kterou bych určitě charakterizoval jako přítele. Závidíte, chlapi, nebo co?? Jakými typy osobností jsou Ian a Martin? Jací jsou jako lidé? Jaký je Ian Anderson? Odpověď zní – záleží na tom, jaký je den. Vždy je ochoten spolupracovat, pokud jde o A New Day a vždy se 14

přicházejí o peníze kvůli obrovským logistickým nákladům a nízké ceně vstupenek, ale Ian to bere z pohledu, že pokud mají v předchozím měsíci přiměřený zisk ze série evropských koncertů, potom může Evropa efektivně subvencovat vzdálené země. Což je velkorysý přístup. A potom samozřejmě – v Jethro Tull byli vždy muzikanti natolik univerzální, aby byli schopni hrát jakýkoli druh hudby.

Kterou stránku mnohostranného Ianova talentu bys zdůraznil? Tuším, že máš na mysli hudební pohled – myslím, že jednou ze skutečně silných Ianových stránek (jakkoli to může být nepříjemné pro jiné lidi) je jeho profesionalita. Vždy chce, aby vše klapalo co nejpřesněji, jak je jen možné, tak, aby on i skupina mohli podat špičkový výkon a diváci si mohli vychutnat špičkové vystoupení. Nehraju na žádný hudební nástroj, takže ani náhodou nevím, jak je na tom Ian po technické stránce – já jen rád poslouchám výsledky. Ale členové skupiny hovoří o tom, jak neuvěřitelný má hudební sluch, jak dovede rozeznat a udržet pevný rytmus a jak dovede okamžitě vycítit a vysvětlit, jak by měly party a noty být zahrány. Líbí se mi také jeho zásadovost a odpor ke kompromisům, když jde o komponování hudby. Od Iana Andersona nemůžete čekat žádné „Luv ya, baby, whoah“, ale inteligentní, myšlení provokující, básnické texty a odvahu protáhnout píseň na osm minut, pokud je to třeba.

Co v hudbě Jethro Tull osobně upřednostňuješ? Strašně se mi líbí ten fakt, že do celého zvuku Jethro Tull se promítá taková šíře hudebních stylů a vlivů. Takže někdy mám náladu na akustické věci, někdy na jazz a blues, někdy na heavy rock – na cokoli mám chuť, Jethro Tull to mohou nabídnout. Ačkoliv bych si, kupodivu, přál, aby bylo trochu méně flétny. Z Rupi’s Dance by mohlo být skvělé album Jethro Tull, kdyby hodně z flétny bylo nahrazeno Martinovou kytarou.

Ian říká, že nikdy nebyl dobrý zpěvák. Myslím, že to není pravda. Ty s ním souhlasíš? To že řekl? (Ne tak docela, ale svůj zpěv občas hodnotí s určitým despektem.) Pravděpodobně myslí ve srovnání s Pavarottim nebo Rodem Stewartem. Jistě, od roku 1984, kdy si poničil hlas, má problémy, ale vokály ve věcech jako je A Passion Play a Chateau D’Isaster tapes jsou vynikající. (No právě…! A nejen v nich.)

Jak začala Tvá „týmová práce“ s Davem Reesem a časopisem A New Day a postupná spolupráce s Jethro Tull? Existuje nějaká zajímavá příhoda? Jeden muž, tehdy ještě ne takový cvalík, z rock’n’rollových pustin u Farnborough, hrabství Hampshire usoudil, že pokud chceš, aby bylo něco uděláno, nejlépe asi bude udělat si to sám. Tak se David Rees rozhodl začít vydávat časopis A New Day (letos vychází jubilejní #100) kompletně věnovaný Jethro Tull. DR – jak je všeobecně znám u své rodiny, spolupracovníků, partnerů z hudebního byznysu, kámošů od piva, věřitelů a zástupu obdivovatelů MILF (Mother I’d like To F… = sexy ženy od 30 do 50) – také věděl, že tak trochu fušuju do psaní. Nevzpomínám si už, jak jsme se navzájem poprvé nakontaktovali, ale vzpomínám si, že jsme si vyměňovali ty nekvalitní kazety s živými nahrávkami, které byly inzerovány na zadních stránkách hudebního časopisu Sounds. No a potom mi jednoho dne na počátku roku 1985 DR zavolal, oznámil mi, že zamýšlí vydávat časopis o Jethro Tull a zeptal se mě, jestli bych do něj nepsal. Má historická odpověď zněla: „Až uvidím, jak bude vypadat první číslo, rozhodnu se, jestli pro tebe budu psát.“ Bylo to

Jak Jethro Tull přispívají do světového kulturního dědictví a jaká myslíš, že je hlavní filozofie ukrytá v jejich tvorbě? Myslím, že tu existují dva aspekty. Ian zahrnuje do hudby Jethro Tull všemožné vlivy z celého světa, ale potom také s touto hudbou přijíždí do zemí, odkud si ji „vypůjčil“ a do představení zapojuje také místní hudebníky. Výborným příkladem je Indie, kde Ian a Tull měli turné s osobnostmi jako Pandit Hariprasad Chaurasia a Anoushka Shankar, napsali hudbu speciálně pro tyto koncerty, a ta pak byla hrána společně Tull a speciálními hosty. A Tull navíc zajíždějí na místa, u nichž by si jiné kapely netroufly ani pomyslet, že tam vůbec pojedou (např. Arménie). Při turné jako indické 15

jedinkrát, co jsem DR slyšel brblat pod fousy „hlupák jeden nafoukaný“ – při všech následujících příležitostech to bylo nahlas, do tváře a ne vždy nutně za použití zdvořilého „hlupák“. Ale berme to s nadhledem – bodoval… Co se týká zajímavých příhod, mám jich 427 (přibližně), které bych mohl vyprávět. Ale tady je příhoda, jak jsme dělali první rozhovor s Ianem Andersonem. I když jsem měl vždy snahu udělat rozhovor s Ianem Andersonem, myslím, že ani DR, ani já jsme nevěřili, že by se to někdy opravdu mohlo stát. Skutečně nás ani ve snu nenapadlo, že má nějaké povědomí o našem skromném fanzinku. Ale ne. Ian Anderson ví všechno – nejen že věděl o A New Day – v tichosti monitoroval jeho vývoj. Takže to bylo v březnu 1987, kdy byl David Rees trochu vylekán, když přes Kennyho Wylieho obdržel zprávu, že jestli bychom měli zájem, Ian Anderson by byl ochoten poskytnout interview. „Jestli“????

hudebního pořadu The Tube, kdy se Tull objeví na obrazovce, a oni předali dopis Edu Skeldingovi, který odpověděl, že právě natáčí dokument Fish’n’Sheep’n’Rock’n’Roll. Bohužel jsem to neudělal – jen jsem se zaculil a tak si Ian mohl myslet, že jsem měl jeho telefon napíchnutý. Pako Webb. Ale Ian pokračoval v interview, takže jsme odcházeli v povznesené náladě a sladké nevědomosti o tom, že při odjezdu jsme způsobili poplach v bezpečnostním televizním kamerovém systému, když jsme zastavili, abychom udělali snímek domu a okolí. Když o tom uvažuji, mám podezření, že i poté, co si Ian uvědomil, že časopis o Jethro Tull by byl dobrou publikací k projednávání Tullovských záležitostí, stejně nás rád kontroloval, aby se ujistil, na které straně úzké hranice mezi fanoušky a fanatiky se nacházíme. Přes má faux pas typu Ed Skelding / fotografování domu, musel zjistit, že nejsme cvoci nebo otravové a že máme jakési serióznější amatérské novinářské aspirace a tak vlastně začal náš dlouhý a stále pokračující vztah se skupinou.

Výsledný rozhovor, který zaplnil kompletně jedenácté číslo časopisu, byl veden v dubem vykládané pracovně Ianova domu rodu Pophleyů postaveném v 16. století poblíž vesnice Radnage v hrabství Buckinghamshire – přesně v té samé místnosti, kde byla focena zadní strana obalu k Heavy Horses. (To už je na prášky!) (Od té doby se přestěhoval do hrabství Wiltshire, jeho adresu jsem ještě neprozradil…) Samozřejmě jsme byli nervózní, ale Ian byl v pohodě na svém vlastním kousku půdy, s žádnými dalšími závazky pro ten den, takže vše šlo jako po másle. Kromě jednoho momentu, kdy zazvonil telefon a Ian vedl asi desetiminutový rozhovor s někým, kdo se jmenoval Ed o natáčení nějaké příležitostné televizní hudby. Když položil telefon, zasmál se a udělal poznámku o tom, že máme nahránu na pásku jednu část exkluzivního rozhovoru. „Byl to Ed Skelding?“, zeptal jsem se. Ian byl zaskočen a jeho pravé obočí vystřelilo nahoru. „Co jinak děláš, když zrovna nepracuješ pro MI5?“ ( tajná služba – organizace zodpovědná za ochranu vojenského tajemství a odhalování zahraničních špionů), zeptal se. Měl jsem vysvětlit, že když jsem při vystoupení v Milton Keynes v roce 1986 viděl kamery televize Channel 4, napsal jsem do

Které album / která alba Jethro Tull rád posloucháš ve svém volném čase? Je nějaké, které posloucháš častěji než ta ostatní? S touhle otázkou jsem tvrdě válčil, abych ji pochopil. „Volný čas“ – co to je? Prý existují lidé, kteří si užívají té pověstmi opředené věci, které se říká „volný čas“, ale já nikdy nezjistil, co to je. Jak zpívají Beatles: „Eight Days A Week“… (Osm dní v týdnu) Ale možná překvapivě – album, které nejvíc poslouchám je This Was, možná proto, že je tak odlišné od ostatních. Byl jsem v sedmém nebi, když vyšel box set ke čtyřicátému výročí jeho vydání. Jak máš uloženy a uspořádány všechny LP, SP desky, kazety, videa, DVD, výstřižky z novin a časopisů, programy turné atd. atd.? LP desky (včetně vinylových pirátských) jsou uspořádány podle data vydání ve skříni v obýváku, kde odpočívají nedotčeny posledních jedenáct let (kdy jsme se přestěhovali do domu). Singly jsou 16

v krabici někde ve skříni v ložnici – jsem si jist, že bych je našel, kdybych je potřeboval. Magnetofonové nahrávky jsou uloženy podle data vydání v zásuvkách téže skříně – také jedenáct let nedotčeny. Videa jsou vystavena na poličkách v jídelně vedle klavíru – mají čísla a indexy. DVD jsou také na poličkách v jídelně, řazena podle data, ale ve dvou sloupcích, protože na policích už nebylo místo – přechovávám tam také více jak třicet knih o Jethro Tull z celého světa. Programy turné jsou v igelitové tašce v oné skříni v ložnici. Mám okolo sto třiceti alb (Gratulace!!!), která obsahují výstřižky z novin a časopisů a jsou umístěna na policích podle data vydání. Takto odpočívám – někteří skládají puzzle, já kompletuji alba výstřižků o Jethro Tull. (Abych nezapomněl – v roce 1988 jsem byl v kanceláři Chrysalis Records a pomáhal jsem při přípravě box setu 20 Years Of Jethro Tull. Přiznal jsem se jednomu z manažerů, že se cítím trochu zvláštně – dospělý muž lepí obrázky jiných dospělých mužů do alba. Jeho odpověď (založená na tom, jak užitečná moje alba zrovna v té chvíli byla) zněla: Neříkejte si, že lepíte alba – řekněte si, že se staráte o archiv“. Perfektní!) Hmmm, právě jsem si uvědomil, že jestli se někdy český fanoušek vloupá do mého domu, bude přesně vědět, kde najde mé materiály o Jethro Tull… (No Martine, přestože ve všech cestovních průvodcích se upozorňuje na to, jak se u nás krade, určitě nevěříš tomu, že všichni lidé u nás jsou kapsáři, zloději a lupiči…! A mimochodem – tím, že jsi nepřidal adresu, podrobný plánek domu, typ bezpečnostního zařízení atd., budeme to mít docela obtížné…)

Day – osm liber se rovnalo třítýdennímu nájemnému. A moje žena nechápala, proč mám, například, jihoamerické LP desky Best Of, které si nebudu nikdy přehrávat, ale které jsem musel vlastnit, protože měly odlišnou přední stranu obalu. Ale v roce 1988 jsem byl vyléčen ze své sběratelitidy, když nám Ian Anderson dal hromadu nerealizovaného materiálu, abychom si jej poslechli a rozhodli, co by mělo být na box setu. Většina nepoužitých věcí byla potom vydána na 2CD Nightcap, ale na chvíli ty pásky byly opravdovým pokladem. (Poznámka pro české lupiče – tyto pásky jsou přechovávány v trezoru kombinovaném s nástražnou výbušninou v betonovém bunkru pod naší zahradou, a ten je střežen dvanácti rottweilery s kulomety.) (Poznámka pro Martina – hmmm, tak to bude problém…trezor, výbušnina, beton, rottweileři…asi mají zbrojní pas, že? A kdoví kolik nastříleli při cvičných střelbách… Víš co? Zkusme politiku našeho Karla. Ne Brychty! IV.! Tvé dcery jsou už vdány???)

Obaly LP/CD Jethro Tull, programy turné, box sety… měly vždy vysokou úroveň. Který z obalů LP desek Jethro Tull se Ti líbí nejvíc a proč? Všechny ty, na nichž je uvedeno mé jméno.

Mohl bys nám povyprávět nějaký příběh, který je téměř nezveřejnitelný a přesto se dá ještě zveřejnit? (Díky moc!) Aha, tak ty mě chceš dostat? Ale na mě si nepřijdeš… Ale vážně… Z jedné strany, když Ian říká, že tou nejzábavnější věcí, ke které dochází po vystoupení je, že se členové skupiny vrátí zpět na hotel a čtou si navzájem nahlas romány Agathy Christie, je to žert jen napůl. U Jethro Tull nejsou žádné drogy (pokud jsem viděl) a teď, když odešel Dave Pegg, je tam velmi málo tvrdého pití

Jaký je vztah tvé rodiny a příbuzných ke skupině? Je to směs lhostejnosti a odporu. Mojí ženě se docela líbí koncerty, vychází dobře s většinou bývalých a současných členů (speciálně s Mickem Abrahamsem a Davem Peggem), ale nesnáší Iana Andersona (příliš arogantní, neslušný, narcisistní). Mé dcery mi mají za zlé, že musely vyrůstat s Jethro Tull, přestože ta nejstarší připustila, že verze Dharma For One z festivalu na ostrově Wight je „úžasná“ a má nejmladší dcera byla přistižena, jak si brouká Bourée.

Co ve své sbírce považuješ za největší poklad? Býval jsem opravdový sběratel. V roce 1973 moji kamarádi studenti žasli, když jsem zaplatil osm liber (€ 9) za SP Aeroplane/Sunshine 17

(ppřestože Andy G Giddings a Jon Noyce N si rádi daali pár piv; a jeddnou nnám vynadal Keenny Wylie, že jsme zatáhli M Maartina Alcockka na ddrink – před vysttoupením…) A jedinými j fanynkkami Jethro Tull jsou bbachratí muži s ootrhaným exemp plářem alba Aquaalung pod paží. (Tak too bych si vyprrosil…! Já zas nejsem tak tlusstý!) Takže bohhužel žžádné příhody vee stylu sex’n’dru ugs’n’rock’n’rolll. (Ale takové jsem, ppřísahám, ani nem myslel!) E Existuje samozřeejmě hromada anekdot a a zaplnnil bych knihu žžerty, kkteré řekl Martinn Barre (No a nicc…) – nebo pár hádkami, jichž jjsem bbyl svědkem (N Netřeba.). Ale dívám d se na to z pohledu, že m mám vvýsadní možnostt být se členy sku kupiny v zákulisíí nebo u baru atdd. Ve ffotbalu (mé další velké vášni) máme heslo, žže „Co se odehhraje v šatně, zůstavá v šatně“. (No nee vždy…Viz Thee Zürich DRESSSING R ROOM tapes’899.) Bylo by zneu užitím mě výsaddní pozice, kdybbych nněco vyžvanil – bbyť i nevinného. N Nota bene, kdybyy ses zeptal na A New Day tým m a ne na Jethro Tull, ppovyprávěl bychh ti příhody, žee by se ti ježilyy vlasy … (Fakkt? I m mně…? Tak kde jsou?!)

Máš nějaký speciální vzkaz pro nás, české fanoušky Jethro Tulll? m slivoviicu …“ „Nee, ne – už ne tu moravskú

E Existuje u Jethrro Tull něco, k čemu č se stavíš k kriticky? Š Škudlení peněz. Ian umí být velm mi štědrý, pokudd jde o charitu a (jak jssem výše uvedll) pomoc jiným hudebníkům – a on si samozřejmě m může dovolit býtt štědrý, protožee je multimilionář. Ale jeho štěddrost jee osobní a jde mimo Jethro Tu ull. Řídí Jethro Tull obchodně,, což nněkdy znamená, že některé věci udělá nejlevněěji, jak je to moožné. C Což může působbit komplikace členům skupinny a osádce (a bylo ffaktorem, který přispěl k odch hodu Andy Gidddingse) a takké to zznamená, že už sse nekonají žádn ná ,pódiová show w‘– včetně balonnů.

de tahle kombin nace UK – ČR dohromady? => > Poslední otázka: Jd Nap padlo mě anglick ké rčení „Růže mezi m dvěma trny““… (Up pravil bych na „T Tři trny – žádné růže“…) r

C Co Tě, po všech h těch koncertecch Jethro Tull, jjichž jsi byl očittým ssvědkem, láká stále znova a znova navštěvovaat jejich koncertty? H Hudba, příležitosst navštívit různé země a města,, hudba, možnosst dát ssi pár piv se starýými přáteli a sezznámit se s novýými fanoušky, huudba a neutuchající naaděje, že speciáálním hostem proo dnešní večer bbude oopět Anna Phoebbe.

kuji Ti mockrátt za odpovědi a Tully-ho! Děk Libo or

18

man ndolíny, balalajk ky, píšťaly, sax xofony. Něco z toho používám me dod dnes. Co se týčče Stand Up, nemyslím n si nap příklad, že je to t velk kolepé album, nádherně zahrrané, s ohrom mujícími písněm mi. Z mnoha m pohledů jsou to písně naivní, jednodu uché, v některýcch směěrech trochu rozp pačité. Cítím, žee to v žádném případě p nejsou mé m nejlepší písně, před devším po stráncce textové. Ale bylo b to dost dobrré albu um v porovnán ní s deskami, které vyšly v roce 1969, a přin nejmenším bylo zajímavé z a dost originální. Znělo o jinak. Kdy yž jsme dělali Stand S Up, chtěli jsme najít tutéž kvalitu a barv vu zvuk ku, jakou získááte při efektu Lesley boxu pro p Hammondk ky. Zko oušeli jsme hrát kytaru přes Leesley, ale nefun ngovalo to. Chtěěli jsme získat opravdo ový stereo efekt. Tak zvukař And dy Johns, bratr ducenta Glynnaa Johnse, dostall nápad pohybo ovat mikrofonem m prod v prrůběhu Martinovy hry. Měl velmi v drahého Neumanna 67 a hou upal s ním u kon nce šňůry a cho odil tak po poměrně dost velkém m prosstoru studia. Uděělali jsme to živ vě, a to byl ten úžasný ú zvuk, kterrý jsme použili ve v skladbě A New Day D Yesterdaay. LM M

2 bonusové otázzky: P Představ si, že jsi trosečníkem na ostrově v occeánu. Máš d discmana, spousstu baterií, ale pouze p jedno CD D Jethro Tull! K Které CD by Ti pomohlo přežít a nepřipadlo Ti omleté po toolika p přehráních? B Box set 20 Yearrs of Jethro Tulll, protože je na něm zachycena celá šškála akustické rrozmarnosti, heaavy rocku, studioové komplikovannosti i pódiových výsttředností – a jso ou to vlastně tři CD disky, a to jjsem nnafoukaný, protoože u této otázky y jsem tě oblafnuul… JJestliže by britští vědci nebo NASA vypustili n novou družici k vzdáleným plaanetám s pozdrravy ze Země a JJethro Tull by byli vvybráni jako hu udební posel, ktterá píseň / sklaadba by rreprezentovala jjejich hudební schopnosti a vyyjadřovala nějaaký d důležitý vzkaz? A Passion Playy reprezentuje dobrodružnou d hhude bní kompozici šširokého záběru od akustického o folkového matteriálu k najazzllému rocku s těžko pproniknutelnými texty a oodvážnými vokáály, což vše ddohromady odešle m mimozemšťanům m důležitou zzprávu, že veškeerá hudba na Z Zemi je takoová, takže nnezkoušejte ani jen ppomyslet, že bysste nás mohli napadnout n – vůbbec by se vám tto tu nnelíbilo… Z Zdraví M Martin FCJT//LM CITAC CE K ALBU JET THRO TULL S STAND UP IAN AN NDERSON

___ ______________ ______________ ______________ _________ eTU ULLIAN #17 Liibor Mysliveček k, Martin Webb b, René Aujeský ý Prav vopisná korekturra: Vladimíra Pekárková P Foto ografie: Karel Brychta, B Martin n Webb¨

N Na „This Was“ a „Stand Up“ jee skutečně hodněě „Jethro Tullovvské“ iddentity. Po odchhodu Micka Abrrahamse tu byla šance neodcházeet od bblues, ale zkuusit hledat něj ějaké nové náápady. Proto jjsme eexperimentovali s exotickými náástroji, a tak začaaly pomalu přichházet 19

20

View more...

Comments

Copyright © 2020 DOCSPIKE Inc.